Biatlonista Michal Krčmář: Za rok vystřílím až 20 tisíc nábojů
Šestadvacetiletý český reprezentant Michal Krčmář v letošní sezóně Světového poháru zažil velký výkonnostní vzestup a v jeho konečném hodnocení obsadil sedmnáctou příčku. V bilančním rozhovoru popisuje, jaké vztahy panují v českém týmu a jak biatlonisté vycházejí se svými zahraničními soupeři. Z žebříčků odměn sportovců za medaile si nic nedělá, protože ví, že až jednou pověsí běžky a flintu na hřebík, nečeká ho život rentiéra, ale každodenní práce.
Jak hodnotíte letošní sezónu ve Světovém poháru?
Pro mě to byl po loňské sezóně posun dopředu. Vylepšil jsem svoje postavení ve Světovém poháru, vyjel jsem i nějaké body. Takže sezónu hodnotím pozitivně. Samozřejmě se najdou i věci, které se tolik nepovedly a v nichž by se dalo přidat. Ale sezóna trvá čtyři měsíce a je tudíž přirozené, že občas se dostavují slabší momenty.
Lze ten čtyřměsíční závodní zápřah vůbec vydržet?
Spousta lidí říká, že nás obdivuje, když přijedeme udýchaní na střelnici a jdeme střílet. Já jim na to říkám, že závody jsou můj koníček, ale je to zároveň i moje práce, která mě živí. Dělám každý den, já to trénuji. Někdo dláždí koupelny nebo vrtá skříňky a má v tom systém. Ví, jak to dělat správně. My k tomu u biatlonu přistupujeme stejně.
Jak často a intenzivně trénujete střelbu?
Denně vystřílím takových 150 nábojů. Za rok je to zhruba 18 až 20 tisíc nábojů. Myslím, že to jde natrénovat.
S dalšími českými reprezentanty trávíte velké množství času i mimo hlavní sezónu. Skoro by se dalo říci, že jste taková velká rodina. Jaké jsou mezi vámi vztahy? Z venku to vypadá velmi idylicky…
To je faktor, na kterém jsou postaveny naše výsledky. Máme super atmosféru v týmu a je to dvacet lidí, kteří jsou k sobě naprosto upřímní. Když se někomu něco nelíbí, tak si to dokážeme říci na rovinu a nechodíme okolo horké kaše. Jistě, pak můžeme být na sebe chvilku naštvaní, ale máme mezi sebou rovinu a není to žádné pomlouvání za zády.
Tváří a magnetem českého biatlonu je Gabriela Koukalová. Jak byste ji popsal jako člověk, který ji vidí i jinde než trati a tráví blízko ní velké množství času?
Výjimeční lidí jsou výjimeční. A tak bych nazval i Gabču. Ona je svá, v tom dobrém slova smyslu. Má svoji cestu a po ní si jde. Ale známe okamžiky, kdy si s ní nemáme co říci, protože ona je zkrátka někde jinde. Je například velice kulturně založená. My se s ní nemůžeme bavit u kultuře a podobných věcích, ale bavíme se o tom, jak to šlape doma a tak. Ale když jí budeme hodnotit po sportovní stránce, tak ona je sportovec, který jde do závodu naplno a má neskutečně závodní hlavu, když to řeknu takto. Dokáže se v krizových momentech koncentrovat a v tom je gros jejího úspěchu.
Co říkáte jejímu angažmá v boji proti dopingu? A samozřejmě aktivitám Michala Šlesingera v této záležitosti?
V této věci bych spíš zmínil Michala Šlesingera. Mně docela vadilo, jak lidi vnímali Michala, že se svým bojem proti dopingu trochu odvádí od samotného sportu. Přitom, když pak Gabča nepodala na stupních vítězů ruku prezidentovi Mezinárodní biatlonové unie (IBU) Bessebergovi, tak se všichni mohli přetrhnout v chvalozpěvech. A ti samí lidé přitom Michala před tím hanili, proč proti dopingu bojuje a kvůli tomu nemá i tak dobré výsledky. Ale právě Michal dělá tu černou tichou práci, která je procentuálně mnohem důležitější, než gesto, které udělala Gabča. Ta jej udělala z pozice top závodnice a ukázala tak, že něco není v pořádku. Ale i ona ví a pak to v nějakém rozhovoru i zmínila, jak důležitá je ta neviditelná práce od těch hlavních tahounů jako je Martin Fourcade, Michal nebo Američan Lowell Bailey. My ostatní jsme pěšáci v poli.
Překvapilo vás, že se v tom tlaku na IBU tolik neangažovali Norové nebo Němci? Jejich slovo má přece také nemalou váhu…
Němců bych se zastal, ti se angažovali, jen u toho nebyli vidět. Ale na různých poradách oni byli většinou ti první, kteří zvedli ruku s tím, že do toho jdou také. Co se týče Norů, tam mě to upřímně zaskočilo a nevím, čím si to mám vysvětlit. Jestli je to dáno nějakým propojením s panem Besserbergem, který je také Nor a oni nechtějí jít proti prezidentovi z vlastní země. Vše jsou to čisté spekulace, nikdo z nás se o tom s nimi nebavil. Jediné co víme, že jim ta petice přišla příliš nátlaková a agresivní. Oni sice říkají boji proti dopingu ano, ale ne tak nátlakově a tvrdě. A to je podle nás způsob, který k ničemu nevede.
Jaké jsou vaše vztahy s norskými soupeři? Například takový Johannes Thingnes Boe vypadá jako velmi veselý chlapík…
On je opravdu veselá kopa, řekl bych takový veselý puberťák. Dokáže si užívat sportu i života. Myslím, že se trochu liší od biatlonového pole, které je takové konzervativní. Já se s ním osobně moc neznám. Pozdravíme se, když se podaří závod, pogratulujeme si. Ale zpátky k Norům. Po těchto peripetiích s dopingem a v přístupu k jeho řešení norský tým v mých očích trochu ztratil. Přece jen Norsko má v tomto sportu trochu jméno i silné slovo a s nimi v zádech by to bylo určitě trochu o něčem jiném.
A co další zahraniční závodníci?
Musím říci, že letos se všem strašně velkým způsobem otevřel Martin Fourcade. I díky boji proti dopingu ukázal nejen nám, jaký on je a musím říci, že v mých očích velice stoupl. Celkově mezi Čechy a Francouzi nyní panuje velice úzké pouto. Oba týmy tvoří takové čelo v boji proti dopingu. Dobré vztahy máme také s Němci.
Jsou země, se kterými to naopak tak dobré není?
Jsou to východní země, které jsou více uzavřené do sebe. Ale není to tím, že se do nich teď tolik šije kvůli dopingu. Tuto jejich ulitu vnímám už pět let, co jsem ve Světovém poháru. To hlavní, proč tomu tak je, je jazyková bariéra. Oni moc zahraniční řeči neumějí, ale i ti, co umějí, tak příliš mluvit nechtějí a všude si s sebou vozí jako člena realizačního týmu překladatele.
Chodí vám negativní reakce, když se závod nepodaří?
Já to moc nevnímám, ale když občas zabrousím na internetovou diskusi, tak i já vidím, že tu existují stovky lidí, kteří - když se nedaří - to potřebují nutně zmínit a napsat to. Ale v poměru k těm, kteří nám drží palce a mají nás rádi, je to absolutní minimum. Na druhou stranu my kritiku uznáváme, protože někdy je potřebná.
Nakolik je lukrativní být biatlonistou?
Mně osobně nevadí, že se vždy na konci sezóny zveřejňují žebříčky, kolik si kdo vydělal a kolik dostal za medaile. Ať to ti lidé vědí. Beru, že jsem nějakým způsobem veřejně známá osobnost, o které se píše nebo se pohybuje v televizi.
Ale televizní moderátoři svoje příjmy také nezveřejňují…
To je vlastně pravda. Ale mně to zkrátka nevadí.
Ale kdo vás platí když nezávodíte?
Jsem zaměstnanec Centra sportu v rámci ministerstva vnitra. Takže jsem státní zaměstnanec. Ale na tohle se mě nikdo neptá. Asi je to tím, že to jsou informace dohledatelné na internetu. Opakuji, že já se zveřejňováním těch částek nemám problém. U biatlonu si navíc myslím, že si každý peníze za ty své výsledky zaslouží. Jistě, najdou se i tací, kteří říkají, že dostáváme moc. Na to já říkám, ať si ti lidé zkusí být půlroku pryč z domova a jejich rodiny budou sami doma. Je to v podstatě daň, která se nedá ani vyčíslit. Zrovna biatlon není ohodnocen tak, abychom lítali někde v oblacích. Když to řeknu upřímně a na svoji úrovni, pokud se udržím výsledkově tam, kde jsem, budu mít po skončení kariéry zajištěno bydlení, budu mít auto a budu finančně zabezpečen tak na rok, maximálně dva. Ale na žádné dožití bez práce to není. Normálně budu pokračovat v pracovním životě. Ale u peněz, které jsem si vydělal, jsem přesvědčen, že jsou zasloužené to dokážu obhájit i těm, kteří si myslí, že jsme přepláceni.
-jš-