Ekonomové: Dohnání Německa nebo Rakouska? Nejdříve za 20 let, pravděpodobně ale mnohem později

České hospodářství v loňském roce rostlo podle předběžného odhadu Českého statistického úřadu o 4,3 procenta a zařadilo se mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky starého kontinentu. Přestože hrubý domácí produkt (HDP) České republiky rostl rychleji než v Německu a v dalších zemích na západ od našich hranic, dohnání průměru Evropské unie či úrovně samotného Německu není v žádném případě otázkou nejbližších let.

Podle ekonomů a analytiků oslovených webem Štefkův zápisník se na ekonomickou úroveň Německa či Rakouska nedostaneme dříve, než za dvacet let. Má to však minimálně jednu klíčovou podmínku: česká ekonomika musí neustále růst rychleji než v jiných zemích. Pokud se tak nestane nebo se trend dokonce otočí „doběhnutí“ Západu by se podle Heleny Horské, hlavní ekonomky Raiffeisenbank, nemuseli dožít ani dnešní maturanti.

Web Štefkův zápisník položil analytikům tuto anketní otázku:

Česká ekonomika patřila v loňském roce mezi nejrychleji rostoucí v Evropě a poprvé po sedmi letech tak opět země začala dohánět bohatší západní část Unie. Kdy podle vás ČR ekonomicky dožene sousední Německo či Rakousko? Nebo si myslíte, že rozdíl už je tak velký, že k dorovnání ekonomické úrovně nedojde nikdy?

Pavel Kohout, ekonom a zakladatel společnosti Partners
V roce 2009 byla česká ekonomika na 46,5 procentech výkonnosti zemí OECD měřeno podle GNI (hrubý národní důchod v běžných dolarech). V roce 2014 relativní výkonnost české ekonomiky poklesla na 41,5 procent průměru OECD. Konvergence se nejen zastavila, ale dokonce obrátila, takže jsme začali relativně chudnout.
Proč Česko nedohání vyspělý svět? Důvod je jednoduchý. O prosperitě země nerozhoduje především to, jak má inteligentní a pracovitou populaci. To je samozřejmě také důležité, ale až v druhé řadě. Dokonce i kvalita školství má až druhořadý význam pro bohatství země. Pokud jde o kvalitu politického prostředí, institucí, zákonů, daňového systému, soudů a tak dále — toto vše je rovněž důležité, nikoli však prvořadé.
O bohatství země zásadně rozhoduje, kdo je majitelem kapitálu. Vezměme si automobilový průmysl. Český dělník může pracovat na tři směny, ale stále dostane jen mzdu. Odbory mu možná pomohou vyjednat si o dvě nebo tři procenta více, ale marná sláva, dividendy se inkasují nikoli v Mladé Boleslavi, ale ve Wolfsburgu. I kdyby se odboroví předáci na hlavu postavili, nezmění to.
Německo zbohatlo po prohrané válce nejen proto, že stále mělo výbornou úroveň pracovní síly, ale hlavně proto, že si dokázalo zachovat, obnovit a zmnožit domácí kapitál. Čechům patří doma jen drobky. Dividendy ze zahraničního kapitálu se pochopitelně inkasují tam, kde jsou doma kapitalisté: v Německu, v Rakousku, ve Francii, v USA, v Koreji, a tak dále.
Zdánlivě skvělý výsledek české ekonomiky z roku 2015 nebyl způsoben ničím jiným než oživením automobilového průmyslu. Automobilky a subdodavatelé měli dobrý rok, což nepochybně bude patrné na dividendách. Na mzdách již ne tolik.
Kdy tedy Česko dožene vyspělé státy, ke kterým tak vzhlíží? Až si vybuduje silnou třídu malých, středních i velkých podnikatelů jako sousední Německo. Tím je řečeno vše.

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank
Jak průměr EU, tak eurozónu dohánět budeme. Je to ale běh na dlouhou trať s cílovou rovinkou, která se pohybuje kupředu. Letité zkušenosti Španělska, Itálie ale i Irska ukazují, že zvyšovat ekonomickou úroveň pod křídly eura není lehký úkol. Čím blíže jsou země k pomyslné metě, tím hůře se dosahuje. Ekonomická úroveň zemí měřeno HDP na hlavu v paritě kupní síly prudce rostla před samotným vstupem do eurozóny. 
Po vstupu se růst ekonomické úrovně ve většině případů zpomalil, v případě Itálie či Belgie dokonce zastavil. Hbitý růst ekonomické úrovně před vstupem do eurozóny souvisel s reformami, ke kterým byly státy nuceny nebo alespoň motivovány Maastrichtskými kritérii. Po vstupu do euroklubu motivace k reformám - klíčovém motoru růstu ekonomické úrovně - ochabla. A výsledek: stagnace nebo dokonce pokles ekonomické a životní úrovně. Předpoklad, že někdy v budoucnosti dosáhneme ekonomické úrovně Německa a Rakouska předpokládá, že porosteme systematicky rychleji než tyto země. K tomu nám pomohou jen reformy, které odstraní klíčové nedostatky české ekonomiky: přebujelou byrokracii, relativně vysoké nemzdové náklady práce, nedostatečnou digitalizace státní správy (aneb analogová státní správa), zhoršující se kvalitu školství, nepropojení školství s businessem, nedostatek inovací, atd, atd. Cesta k životní úrovni Německa a Rakouska je osázená reformami. Pokud budou mít naše vlády odvahu se do reforem pustit a podaří se nám náskok v růstu ekonomiky vůči Německu či Rakousku zrychlit na 2 procentní body (z dosavadních 0,7 procentního bodu) tak máme teoretickou šanci se na úroveň Rakouska či Německa dostat za zhruba 20 let. Generace Husákových dětí by tak měla teoretickou šanci se toho dožít. 
Pokud ale v růstu nezrychlíme a budeme se nadále přibližovat stejným tempem jako poslední dvě dekády, na úroveň Německa či Rakouska se můžeme přiblížit až za 60-70 let. To znamená, že ani letošní maturanti se této mety nemusí dožít :-(
Naši sousedi Polsko a Slovensko ale nejspíš porostou rychleji než my. Dohánět budou oni nás. Už za deset let může Polsko překonat ekonomickou úroveň ČR, pokud se mu podaří udržet náskok v růstu nad českou ekonomikou. Slovensko nás může dohnat dokonce už za 4 roky. 

Jan Vejmělek, hlavní ekonom Komerční banky
Loňský rok byl skutečně z pohledu hospodářského růstu extrémně úspěšný, nicméně konvergence byla obnovena již v roce 2014. Loňské tempo konvergence je neudržitelné, letos bude výrazně pomalejší. Mimo jiné i díky tomu, že loňský rok byl významně ovlivněn dočerpáváním evropských peněz.
Je otázkou, zda se srovnávat s Německem a Rakouskem. Samozřejmě, že je dobré mít ambiciózní cíle, nicméně jedná se o země, které patří z pohledu životní úrovně k těm na špici evropských zemí. Na druhé straně jsou to naši sousedé, zejména s Německem je naše provázanost velká, takže z tohoto pohledu dává smysl si brát Německo jako vzor. Právě vzhledem k podobnosti ekonomik je základ pro konvergenci dán.
Nicméně se jedná o proces velmi dlouhodobý, který může být z různých důvodů i na dlouhou dobu přerušen, jak ukazuje naše zkušenost z nedávného krizového období, kdy byl tento proces na sedm let přerušen. Jakékoliv odhady tak stojí nutně na zjednodušujících předpokladech, které ale prostě v čase platit nebudou. Pokud bychom si jako benchmark zvolili průměr eurozóny, jeho dosažení v horizontu dvou dekád je podle mě reálné.
Je ale otázkou, zda je možné z pohledu životní úrovně brát ukazatel HDP jako měřítko. Spíše ne. Z tohoto pohledu je důležitější, jak probíhá konvergence v oblasti vývoje mezd. A tady je mezera vůči bohatším západoevropským zemím mnohem výraznější a zde tedy bude dohánění průměru eurozóny trvat dle mého názoru ještě déle.

Markéta Šichtařová, hlavní ekonomka Next Finance
K dohnání průměru může dojít cca za 25-30 let, nicméně například západní Německo nedoženeme zřejmě nikdy (míněno během 1 století). To je asi jako myslet si, že Ostrava by někdy dohnala Prahu. Regionální rozdíly jsou normální a přirozené, není přirozené, aby v každé vísce byla stejná životní úroveň.

Pavel Sobíšek, hlavní ekonom UniCredit Bank
I v ekonomii platí "nikdy neříkej nikdy", takže nechci říct, že Česko nemůže ekonomicky dohnat úroveň západní Evropy. Z loňského předstihu Česka před zbytkem Evropy z hlediska růstu HDP nelze dělat dalekosáhlé závěry, protože to byl první takový rok po mnoho letech stagnace. Ze zemí EU se pouze Irsku historicky podařilo výrazně změnit své pořadí a z chudé země udělat nadprůměrně bohatou. Nedokážu tedy odpovědět, zda někdy Česko dožene úrovní HDP Německo, ale jsem si docela jistý, že během následujících 20 let to nebude.

-jš-