Sáša Pleska: Na taneční zábavu se chodí kvůli pocitu svobody

Taneční zábavy v minulosti patřily k pravidelnému víkendovému koloritu měst a vesnic po celé zemi. Po sametové revoluci tento fenomén poněkud ustoupil do pozadí, ale v posledních letech se opět „vrací do módy“. Taneční zábavy v létě pod širým nebem a v zimě v sálech kulturních domů znovu lákají jako kdysi. Setkávají se na nich návštěvníci hned několika generací. Českým tancovačkovým fenoménem je i rakovnická kapela Brutus, která obráží tuzemské sály a pódia již padesát let a patří k legendám svého žánru. Její hlavní tvář, skladatel, zpěvák a klávesista Sáša Pleska, říká: „Na taneční zábavu se nechodí kvůli technice ani kvůli rychlosti, ale kvůli pocitu svobody. Možná taky sounáležitosti s ostatními stejně smýšlejícími.“

Kapela Brutus funguje na tuzemské hudební scéně už 50 let. Jaké byly její začátky?
V Rakovníce se bigbít hrál někdy od roku 1961. Rock´n´roll byl na světě už pět let, ale my jsme žádnou desku neslyšeli ani neviděli. Časopisy nebyly dostupné, kromě domácích dokonale zcenzurovaných. Rock´n´rollová informovanost byla mizivě malá. V roce 1967, kdy naše kapela poprvé vystoupila na čajích v rakovnickém Dělnickém domě, už bylo víc svobody, bigbítových kapel byly stovky. Nic zvláštního. Vzpomínky na naše začátky jsou neradostné. Kapely musely mít každé dva roky obnovované úřední povolení k vystupování. Člověka potěší odpovědnost za rock´n´roll stejná jako pro práci s jedy nebo s vysokým napětím. Povolovací řízení brzy po okupaci Rudou armádou v roce 1968 přestalo být pouhou formalitou. Asi žádná jiná oblast nebyla za komuny tak zasažená jako lehká hudba. Té přece rozumí každý. Nedostavil se Apollón, aby vytahal Midase za uši.

Jak jste vycházeli s minulým režimem, respektive s jeho bdělými či uvědomělými tykadly? Několikrát jste museli měnit i jméno kapely…
Po okupaci 1968 se bolševický systém začal normalizovat, utahovaly se šrouby. Pravá bdělá a uvědomělá tykadla neměl v té době už nikdo, ale k bolševikům se časem dala spousta lidí. Název jsme změnili v roce 1974, kdy bylo jasné, že pod starým názvem nedostaneme přehrávky a tedy i povolení k vystupování. Na malém městě zná každý každého, o změně názvu úředníci, většinou sympatizující, samozřejmě věděli, ale nemuseli konat, dokud tlak
zakazovačů a stížnostníků byl snesitelný.
V letech 1977-1980 jsme, povzbuzeni britskou punkovou vlnou, naskládali repertoár z původních songů jako žádná jiná kapela v republice. Chtěli jsme desku a potřebovali jsme změnu názvu. Konzultoval jsem to na Okresním kulturním středisku, úředník neodporoval, Brutus je přece historická postava. Pak nás ale začal doslova pronásledovat.

Jak to dopadlo?

Úředník se to pokoušel hodit i na protistátní činnost, ale na policii na okrese mu to tenkrát nevzali. Úřad, kterému jsme odváděli desátky, aby pomáhal kultuře, škodit mohl libovolně, dle vlastního uvážení a na plný úvazek. Museli jsme pak o povolení žádat na jiném okrese, Praha-východ, ale pod názvem Brutus si tam netroufli to povolení vydat, mohlo by to zničit všechny bigbíty, které tam tenkrát byly zastřešené. K názvu Brutus jsme se mohli vrátit až na začátku roku 1989. Nepoužívali jsme ho, protože jsme měli spoustu plakátů se jménem Kyklop. Když nám ty plakáty na podzim došly, to už byl v Praze na Florenci v podchodu nastříkaný nápis „Soudruzi konec!“ Desku Třikrát denně akt jsme vydali v roce 1991, deset tisíc vinylů se prodalo, ale doba i šance byla už pryč.

Získávání povolení musela být asi kapitola sama o sobě. O naschvály asi nebyla nouze, že?
Jednou jsme se pro obnovení papírů museli přihlásit na poslední chvíli do kategorie „tanečňáků“, protože zkušební komise pro bigbíty byla navedená na rozhodnutí „nepustit“. Jeden člen tanečňákové komise si poťouchle přál polku, my jsme dali „Za tou naší garáží“ a dostali jsme to. Hned jsme s čerstvými papíry jakoby tanečňák šli hrát na Vlachovku, tehdejší baštu dechovky. Personál měl oči na vrch hlavy z publika, které přišlo, ale konzumace Budvaru byla oproti standardnímu Josefu Zímovi několikanásobná, šéf podniku to skousl. Vše bylo prodchnuto tajemným spikleneckým duchem. Povedlo se to třikrát, po třetí byla už i mírná destrukce, škody na zařízení, tak následoval šlůs.

Lidé, kteří nyní chodí na vaše koncerty, nemohou pamatovat, jak vypadaly zábavy a koncerty v 60. či 70. letech. Jaké to bylo?
Někteří to ještě pamatují, nestrkej nás do rakví. Byla to doba, kdy se letělo na Měsíc. Nekecám, opravdu, na Měsíc! Technika byla ještě uchopitelná, do elektronek bylo vidět. Nebyla ještě rozšířená pilulka, láska byla víc doopravdy. Naděje byla všudypřítomná, ale pivo se chlastalo, jako kdyby konec světa měl nastat už zítra. Jedině nedostatek piva a často mizerná kvalita byly záchranou před uchlastáním. Na konci zábavky venku hořely kelímky z voskovaného papíru. Pro ty, kteří hned všechno přepočítávají, měsíční plat byl 1400 Kčs, dolar byl u vechsláků za pětatřicet, a LP deska s angloamerickým bigbitem stála osm dolarů. Tak jako dnes.

A jací jsou návštěvníci vašich koncertů dnes? Proměnila se nějak atmosféra vašich koncertů?
Atmosféra svobody na Brutusu byla, i když svoboda nebyla, tak proč by neměla být, když svoboda je? Co se proměňuje, je to, že krásný kočičky při tanci dělají čím dál tím pěknější pohyby.

O Brutusu je známo, že vydrží hrát celý večer nebo až do brzkých ranních hodin. Kde na to čerpáte energii?
Jíme jídlo z Lidlu, pijeme víno z Penny Marketu a kafe u McDonalds. A děláme všechno, co k tomu náleží. Na to je německé přísloví Übung macht den Meister (Cvičení dělá mistra).

Jak vznikají vaše skladby? Kdo je hlavní autorskou a tvůrčí silou v kapele?
Vypadalo by to, že od devadesátých let skládáme několik songů ročně. Ale desky, které jsme vydávali, jsou hodně ze starých songů. Všechno je na webu na stránce s texty. Něco nového má nachystané kytarista Josef, pořád není čas to nazkoušet. Chtěl bych udělat celou desku křičených a štěkaných songů jen na rytmus a na jeden akord. Aby tomu bylo rozumět po osmi panácích a dvou jointech. Pro osoby s dočasně omezenou schopností pohybu a orientace.

Co si myslíš o fenoménu venkovních tanečních zábav a koncertů? Mají v dnešní ultrarychlé a přetechnizované době ještě své místo?
Ultrarychlá přetechnizovaná doba není překážkou taneční zábavy. Na taneční zábavu se nechodí kvůli technice ani kvůli rychlosti, ale kvůli pocitu svobody. Možná taky sounáležitosti s ostatními stejně smýšlejícími. Z Vagonu v Praze se koncerty pravidelně přenášejí přes internet do celého světa. Je tam vždycky plno. Být na místě je rozdíl. Ani nejultrarychlejší technika nenahradí bezprostřední zážitek. Stejně jako porno nikdy nebude
soulož...

Hrajete raději na festivalech anebo spíš na vašich samostatných koncertech, kde až tak nejste omezeni časem?
Zatím stále raději na samostatných koncertech, dokud to jde. Na festivalu často ani není vidět, kdo stojí za zábranami. Na samostatném koncertu s možností tance se dá dělat všechno, prostě svoboda. Holky tančí, jak kapela hraje a kapela hraje, jak holky tančí. To na festivalech chybí.

Za padesátiletou historii skupinou prošli desítky muzikantů. Potkáváš se ještě s některými?
S některými se potkáváme často, s některými občas, některé jsem léta neviděl. Vždycky je to chvíle sváteční, když někdo ze starých ptákoještěrů zajde proskočit na podiu.

Vaše mnohé skladby obsahují sexuální narážky nebo se pojednávaly o této tematice. Na venkovních zábavách pak nebylo daleko na mez nebo do seníku. Tušíte, kolik dětí mohlo být počato při nebo po vašich koncertech?
Pár desítek, možná stovek to bude, ale pořád je to málo. Nespoléhejte na kapelu, pánové, do práce!

Vaše kapela na štace do vzdálenějších míst jezdí „Brutobusem“. Kdo jej vymyslel a kolik kilometrů už má tento váš dopravní prostředek najeto?
Od roku 1981 jsme měli Brutobusy tři, poslední se jednou zlomil, jednou zapálil, už jsme se v něm báli. Byl to náš druhý domov. Ještě jsem v něm v Rakovníce před nádražím chvilku poseděl, než jsme ho 2014 odvezli do sběru. Teď jezdíme dvěma dodávkami, modrá je obyčejná dodávka, červená je udělaná jako kapelní, jezdil v ní předtím Olympic.

Na kolik let do budoucna ještě Brutus cítí sílu a vůli k hraní?
Tak alespoň sto let! Minimálně jako Česká filharmonie.

-jš-